Jak cestování změnilo mé vnitřní já?

Před cestování jsem žila klasickým životem, kdy jsem střídala školu, práci, cvičení a to samé dokola. Cestovala jsem mezi městy Praha - Litoměřice - Lovosice - Ústí nad Labem. Před sebou jsem měla jasné cíle, kdy jsem chtěla dostudovat VŠ, která mě sice nebavila, ale tak očekávalo se, že ji dodělám. Chtěla jsem si najít práci na hlavní pracovní poměr, ačkoliv jsem nevěděla, co budu dělat. Hlavně ať pracuji. Přála jsem si usadit se s přítelem, vdávat se a mít děti. Když bychom jeli dvakrát ročně na dovolenou, tak by to bylo úžasné. Možná by se to všechno vyplnilo, nebýt jedné události. Přítel se odstěhoval do zahraničí a já tu zůstala. Začal vztah na dálku, ve kterém jsem nebyla šťastná a nevyhovoval mi, ale držela jsem se. Více jsem cvičila, chodila na brigády a nějak jsem přežívala. Když si to zpětně po sobě čtu, tak nerozumím tomu, že jsem to nechala dojít tak daleko, proč? Naivita, hloupost... ? Začalo se mi hodně věcí hroutit. Co se mohlo pokazit, to se pokazilo a právě toto období mě donutilo udělat TEN krok, za který jsem vděčná. A jak mi dlouhodobý pobyt v zahraničí změnil život?

,,Cestování mi nezměnilo život, ale změnilo mé vnitřní já." 

Jestli čekáte, že jsem se začala mít ráda nebo že jsem se dostala z anorexie, tak vás zklamu. Vždy jsem se měla ráda. Když mi přítel řekl, že jsem ztloustla (2 kg nahoře), tak jsem ho poslala do háje a jedla vesele dál, co jsem chtěla. Tento článek je o tom, co se ve mně odehrávalo a co se všechno změnilo uvnitř mě. Pocity, myšlení, názory...


1) Vděčnost 
Když jsem pracovala v Anglii jako au pair, poznala jsem mnoho rodin, kdy jejich au pair byla uklízečka, kuchařka, babysitter a dogsitter v jedné osobě. Rodiče z práce přišli domů (pokud pracovali) a neřekli svým dětem ani ,,AHOJ". Zalezli si do pokoje a zajímali se, co se děje nového na instagramu. Díky těmto zkušenostem jsem začala být vděčná za svou rodinu. Za mamku, co vše pro nás dělala a jak se o nás starala. Za taťku, který tu vždy byl pro nás a vzdal se i práce v zahraničí kvůli nám. Za babičku a dědu, kteří se podíleli na výchově. Díky celé mé rodině jsem měla opravdu krásné dětství a v životě jsem si to tak neuvědomovala, tak jako v zahraničí.


2) Vzpomínky
Během cest se mi vybavovaly vzpomínky, které zůstaly někde v pozadí. V Irsku jsem si kupovala ovesnou kaši, ale nechala jsem ji ležet ve skříni v kuchyni. Jednoho dne jsem však neměla, co k svačině do práce, tak jsem ochutnala ovesné vločky. V tu chvíli se mi vybavila vzpomínka na mamku, která mi připravuje suché ovesné vločky s grankem a cukrem. Ovesné kaše ještě nikdo nefotil na instagram, tak jsme si vystačily s málem. Každopádně v tu chvíli se mi začaly vybavovat další a další vzpomínky, kdy jsme s mamkou tvořily a stavěly domky pro skřítky. Ani nevíte, kolikrát jsem stavění domů pro skřítky využila v praxi u dětí a na jak dlouho jsem je dokázala zabavit. Mami, díky!!


3) Zvládnu více, než si dokážu připustit 
Doma v Čechách dost věcí přebírali rodiče, přítel a někdy i přátelé. Samotnou mě to někdy mrzelo, protože některé věci si chcete udělat sama a neotravovat ostatní. Začínala jsem někdy mít pocit, že jsem až bezradná, že tolik toho musí dělat ostatní. V zahraničí jsem se dostala do mnoha situací, při kterých se mi chtělo jen sednout a brečet, ale vždy jsem se nadechla a během několika minut našla řešení. Před pár týdny jsem zažila opravdu ,,super" den. Měla jsem babysitting do půl třetí do rána a v devět třicet jsem začínala v práci. V ten den dostal ve třídě kluk astmatický záchvat. Poměrně rychle jsem zareagovala, aniž bych nad tím přemýšlela. Kvůli tomu však část dohledu musela odejít a nás zbylo málo na hodně dětí. O hodinu později mě začal bolet podbřišek a dostalo se to do takové fáze, kdy jsem se nemohla narovnat. Vydržela jsem než mi skončila práce a zašla jsem na ošetřovnu, kde mi řekli, že to vypadá na slepé střevo. ,,Super!" Promítala jsem si, kolik mě to bude stát, jelikož vím, že ne všechno je zadarmo. Buďme rádi za české zdravotnictví. Vzala jsem mobil, zavolala jsem na svou pojišťovnu a začala řešit s paní, co všechno musím udělat, aby mi co nejvíce proplatili. A já pak následně podle toho jednala. Odvezla mě sanitka, podstoupila jsem dvě vyšetření, zůstala na pozorování, dostala jsem injekci... Když jsem se dostala domů, kde na mě čekali dva psi (ten týden jsem dělala house sitting) tak myslím, že padla slza, jelikož jsem si uvědomila, co jsem za jediný den podstoupila. Uvidím, jak pojišťovna, ale zvládla jsem to. A druhý den se jelo dál.


4) Být sama mi nevadí...
Začalo to vztahem na dálku, kdy jsem se cítila samotná a opuštěná. Během cest jsem se však naučila, že je rozdíl mezi být sám a cítit se sám. Zjistila jsem, že nejlepším společníkem jsem já. Ani nevíte, kolik dveří se mi tímto otevřelo. Zmizela potřeba s někým žít, vdávat se a mít děti, jen proto abych nezůstala v životě sama. Chodím někdy sama do kina, jedu na výlet, nebojím se bydlet delší dobu v zahraničí bez rodiny a přátel. Když jsem se ,,procházela" z Dealu do Doveru, tak jsem se nikdy necítila tak svá. Myslím si, že každý by se měl naučit žít sám se sebou. Znám mnoho lidí, kteří to nedokáží a honí ,,spřízněné duše" na seznamkách. Bojí se být sami.


5) ...ale lidi k životu potřebuji 
Do určité doby jsem si myslela, že jsem introvert. Život v zahraničí mě naopak naučil se seznamovat s novými lidmi a komunikovat s nimi. Lidi prostě k životu potřebuji a díky tomu si vytvářím přátelé po celém světě. Irové přijedou za mnou v říjnu. Já mám zavítat do Francie, Španělska a Sardinie (tu vynechám nebo se dotyčnému neozvu :D).


6) Nepřemýšlím a konám
V zahraničí jsem se dostala do takových situací, kdy jsem potřebovala vysvětlit důležitou informaci, ale moje angličtina nebyla až na takové úrovni, abych vše správně řekla. Začala jsem si v hlavě překládat věty a jak to vlastně chci říct. Nakonec jsem něco zkomolila a čekala jsem, co se bude dít. Nyní nad ničím nepřemýšlím. Mluvím a jednám. Při prohlížení si krajiny z okna jsem si všimla, že sousedce utekl pes a že na stará kolena vyběhla za ním. Oblékla jsem se a šla ji pomoc chytnout chlupáče. Byla strašně ráda, jelikož paní je už krásných osmdesát let a má tříletého zlatého retrívra. Při odchytávání Sammyho jsme si stihli i popovídat. Paní jsem zasvětila do české historie a nastínila problémy naši země. Ona mi zas vyprávěla, jak se přestěhovala z Anglie do Irska a jaký k tomu měla důvod? Není první kdo si obhájil, že Irsko je lepší než Anglie a proč vítá Brexit. Sammyho jsme nakonec odchytly. Nikdy v životě jsem se nezabořila tak do bláta, ale stálo to za to.


7) Minimalismus
Když cestujete, tak nepotřebujete tolik oblečení, kosmetiky nebo šperků. Postupně si stačíte s minimem a jste šťastní. Přestala jsem nakupovat zbytečnosti a naopak jsem začala nějaké věci prodávat a darovat. Čím méně věcí, tím jsem šťastnější. Nyní v Irsku jsem už dva měsíce nepoužila make up a pokud mě sledujete na instagramu, tak jste mohli vidět rozdíly mé pleti, kdy jsem používala make up a pak po dvou měsících, kdy jsem make up nepoužila. Na některých místech zmizelo úplně zarudnutí a zavřely se póry, takže make upy jsem vyhodila (zatím ne všechny).


8) Investice do sebe 
Jako au pair v Anglii jsem byla někdy zanedbaná. Hrajete si s dětmi a někdy se ušpiníte natolik, že to nejde vyprat. Stejně mi lidi pochválili, jak mi to sluší a že vypadám dobře. Uvědomila jsem si, že nemusím mít špičkové oblečení, ale především se musím zaměřit, aby moje pleť byla zdravá, vlasy silné, zuby bez kazu, a abych se v těle cítila dobře. Takže jsem se začala zajímat o kvalitu kosmetiky, čištění zubů mi zabere aspoň pět minut (čištění, dentální nit, ústní voda), snažím se navštěvovat pravidelně kadeřníka a když se to povede, tak si odpočinu v lázních. Krom toho jsem začala investovat do svého vzdělání a růstu. Studuji nyní VŠ, která mě opravdu baví, ačkoliv mi bere volné pátky a soboty, tak vím, že to má smysl. Nezanedbávám literaturu a neustále si něco čtu a sebevzdělávám se.


9) Nikdy není pozdě a věk je jenom číslo
V Anglii jsem poznala slečnu, která ve svých třiatřiceti letech opustila Slovensko a začala pracovat jako au pair. Neuměla anglicky a předtím projektovala kolejová vozidla. Ze dne na den změnila život. Většina žen v těchto letech vychovávají děti, ale Janka opustila své hnízdo a začala nový život v cizí zemi. V Irsku zase bydlím s Elzou, která ve svých padesáti letech poleze na Mt. Everest. Její vyprávění z cest mluví za všechno a já doufám, že v padesáti budu taky tak čilá a plná nápadů jako Elza. Díky nim jsem si uvědomila, že jsem ztratila pár let života, ale nikdy není pozdě to změnit a doběhnout vlak. Do Anglie jako au pair jsem odjela ve svých třiadvaceti letech a v pětadvaceti jsem se přihlásila na VŠ. Vím, že nemusím hnát, takže děti opravdu plánuji po svých třicátých narozeninách. Nebudu první ani poslední.


10) Jsem moc hodný člověk
Při cestách si člověk nejvíce uvědomí, kdo vlastně je a co chce v životě dosáhnout a mít. Mým velkým problém bylo říkat NE. Pokud jsem mohla někomu pomoci, tak jsem neváhala. Došlo to až do takové fáze, kdy toho začali využívat ,,přátelé", přítel a zaměstnavatel na prvním místě samozřejmě. A víte, co je nejhorší? Lidé vám říkají, že jste hodní, ale vy ve skutečnosti nejste. Uvědomila jsem si, že když je něco přes čáru a já nedám stopku a nebo neřeknu jasné ne, tak co dělám potom, tak je velmi neupřímné. Nechcete to dělat, ale nedokážete říct ne. Často jsem se domnívala, že lidé už si domyslí, kolik hodin jsem pro ně pracovala a že jsem neměla žádný volný čas, tak stejně že přítelovi budu chybět a nebude tak dlouho v zahraničí. Neřekla jsem ne, nepípla, neudělala nic. Jen aby byli ostatní spokojení, ale zapomínala jsem na sebe a svou spokojenost.


11) Zpomalila jsem 
V Anglii jsem se snažila každý týden vidět nové místo, vyrazit na výlet a něco zažít. Byl to až hon za památkami. V Doveru jsem si však uvědomila, že nelze všechno stihnout, pokud si to chcete opravdu užít. A země přeci není jen o památkách a objevování nových míst. Co historie, zvyky, tradice, místní jídlo, zábava, lidi a hlavně jejich příběhy? Jsem ráda, že jsem si tohle uvědomila. Už se vidím před třemi lety, jak vymýšlím pětidenní road trip po Irsku, který potáhne od severu k jihu. Nyní jsem se zaměřila na tři oblasti a to je konečná, ačkoliv neuvidím místa, která si tak přeji. V Irsku přeci nekončím.


12) Historii nezměním
Byla doba, kdy jsem se nedokázala smířit s některými událostmi z minulosti. Často se mi o tom zdálo a nemohla jsem spát potom. Když jsem se přemístila do Doveru, tak to byl krok, jak uzavřít minulost. Uklidnit se, dát si od všeho pauzu a být sama. Nic lepšího jsem nemohla udělat. Všechno bylo jednodušší. Před nedávnem se mi na Instagramu ozvala slečna, která zná bývalého přítele. Konverzace začala stylem, že mám krásné fotky a pak se dostala k tomu, jestli nejsem přítelkyně/bývalá přítelkyně...? Když jsem si uvědomila, kam konverzace směřuje a co mi slečna vlastně píše, tak jsem konverzaci ukončila a hodila ji do ignorace. Snažila se i na Facebooku a začala s omluvou, že netušila. Neuspěla a nechci to číst ani poslouchat. Co s tím můžu dělat? Jsem šťastná v Irsku a řešit něco, co nemůžu změnit, je ztráta mého času. Zaklapnout, zavřít, pustit si film a nebo jít na pivo s přáteli. Věřím, že jednoho dne vedle mě bude stát přítel, který mě podrží za všech okolnost, bude mě mít rád, nebude se bát mi to ukázat a bude se mnou chtít plánovat život. Nic víc vědět nepotřebuji.


13) Změnil se pohled na lidi
Po Anglii jsem zašla na kafe s mým kamarádem, který za jeden rok toho stihl strašně moc. Bylo neuvěřitelné ho poslouchat a uvědomit si, s kým to vlastně sedím. Jak je možné, že jsem to dříve neviděla? Vyprávěl mi vše, co se odehrálo za celý rok a já viděla vše jako celek a mohla tak posoudit, kolik toho zvládl. Bylo to velmi příjemné posezení, z kterého se vytvořila tradice. Vždy když se spolu loučíme, tak mám velmi dobrý pocit a jsem nabitá energií a dobré nálady. Děkuji za vše Dawe! Já jsem v zahraničí, ale život plyne dál. Lidé pracují, zakládají rodiny, jezdí na dovolené. Když si po delší době sednete se známým nebo s kamarádem, tak můžete vidět a hlavně slyšet, kam směřují a co chtějí. Jak z některých se stávají domácí typy a z některých zase velcí dobrodruzi. Každý jsme originál a máme svůj příběh. Strašně se mi to líbí. Milion lidí, milion příběhů.


14) A pořád je na čem pracovat
To je snad na tom to nejlepší. V Irsku jsem se seznámila se slečnou, která vyhrála zlatou medaili na paralympiádě. Když jsem se jí zeptala, co chce v životě dosáhnout, tak mi odpověděla, že chce být o deset sekund rychlejší než je její rekord. Můžete být první, ale to neznamená, že se nemůžete zlepšovat... Hlavně nezakrnět a jít si za svým.


Share:

5 Comments

  1. Krásný článek ! Je zbyteční něco k němu psát! Jsem ráda, že jsi našla své vnitřní já a byla silná se uspořádat s minulostí <3 Jak říkáš spousta lidí se bojí být sami ale být sama je krásná věc a pak nikdy nevíš kdy přijde ten pravý! :)

    allaboutcandyslife

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za milý komentář. Jinak souhlasím s tebou a lépe bych to nenapsala ,,být sama je krásná věc".

      Vymazat
  2. Milá Renčo,
    je vidět, že Ti cestování a život mimo rodnou zemi vyloženě prospívá! :) Věřím, že se Ti otevře ještě mnoho dveří a že budeš jen šťastnější a šťastnější. Co se týká té samoty, tak já sama, i když mám nejlepší rodinu na světě, maminka je moje nejlepší kamarádka a přítel velká opora, se občas cítím opuštěná. Je to asi i normální, ale to co píšeš, zajít si sama do kina, jen tak do kavárny, tak to neznám! Asi jsem na to trochu líná! :D Ale víš ty co? Na příští týden si dám do To Do listu kavárnu (už jsem chtěla delší dobu) a možná se někdy odhodlám i na nějaké to kino nebo výstavu! :)

    LifestyleBirdie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj,
      děkuji moc za komentář. Taky věřím, že mi cestování hodně přinese. Teď potřebuji najít jen správný balanc, abych v životě jednou ničeho nelitovala, ale věřím, že jsem na správné cestě. :)

      Vymazat
  3. Můžu se vším jen souhlasit, hlavně ten minimalismus pri cestovani je opravdu nejlepší. Pred rokem jsem měla dvě skříně plné hadrů, teď mám jeden baťoh a pravidlo, že za každý nový kousek musím jeden vyhodit :) Hodně štstí v Irsku, zdraví z Jižní Ameriky :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji moc za váš komentář :)