Seven Head Walk: Jak jsem ušla 42 km za jeden den?

Minulý rok v létě jsem se procházela po bílých útesech v Doveru. Nyní jsem v méně známém městě Courtmacsherry (v Irsku), které však svým půvabem strčí Dover do kapsy. Není tu tolik turistů, nachází se tu dlouhá písčitá pláž, dorty v Golden Pheasant jsou bezkonkurenční, nádherný les a za ním oceán. 
Skrz Courtmacsherry vede ,,turistická" cesta tzv. Seven Heads (Peninsula), která začíná v malebném městě Timoleague, pokračuje ke Courtmacsherry, odtud k probřeží Butlerstown přes Barryoroe a nakonec zpět do Timolegue. Celý okruh měří 42,5 km a ve všech brožurkách se dočtete, že tato trasa je na dva dny. V mém případě to však nebylo možné, jelikož tolik volna nemám. Mohu ujít 42 km za jeden den? Po přečtení článku ,,Krakonošova" stovka za 24 hodin se mi vyčaroval úsměv na tváři a měla jsem jasno. Hurá na 42 km!!!
Trasu jsem započala jak jinak než v Courtmacsherry před osmou hodinou ranní. V ulicích vládlo ticho, takže jsem podél pláže mohla poslouchat, jak vlny naráží na pevninu a racci bojují mezi sebou o rybu. Překročila jsem Courtmacsherry a vstoupila do lesa, který končí těsně u oceánu. Něco tak nádherného jsem v životě neviděla. Jak je to možné?


Často se zapomínám v tmavě modré barvě oceánu a tajně doufám, že někde ten delfín vyskočí. Bohužel zatím ne. V dáli jsem viděla jen Old Head Kinsale a pár výletních lodí, které zrovna za delfíny a velryby plují. Pokračovala jsem podél útesů až mě směrovka navedla na skrytý chodník mezi živými ploty fuschie, které možná znáte z domovů. Fushie patří k známým balkonovým květinám, ale v okolí Courtmacsherry se jim dobře vede podél pobřeží a v okolí vesnic.


Po celou dobu se mi šlapalo velmi dobře. Udělala jsem si pár zastávek a kontrolovala čas a kilometry na mobilu. Ačkoliv jsem pomalá, tak to vypadalo nadějně. Když jsem cítila horkost v noze, tak jsem si našla místo, kde jsem si mohla nohy ponořit do ledové vody. Přišla úleva, ale tak po dvacátém kilometru jsem cítila, že mě pobolívá pravá noha. Energie jsem měla na rozdávání, takže jsem  pokračovala v cestě. Nic jiného mi ani nezbývalo. Pole, louky, někdy pláž a sem tam pár domků. Po cestě jsem nepotkala moc lidí, ale všichni  mě pozdravili, popřáli mi hezký den a někteří mě i zastavili a zeptali se, kam jdu. To se mi strašně líbí a velmi ráda bych tento zvyk rozšířila i u nás. Představte si, jak jdete na Pravčickou bránu a lidi vás zdraví: ,,Ahoj. Dobrý den. Všechno v pořádku?" Zní to hezky, že? Tak stačí jen málo. Řekni:,,Ahoj."


Ale zpátky k cestě... 

Když jsem viděla směrovku na Timoleague, začala jsem se radovat. Cítila jsem bolest v pravé noze a přála si sednout do pubu a dát si dobré pivo. V Timoleague se nachází velmi dobrý pub Monk, takže jsem si to zamířila přímo tam, abych si vychutnala Guinesse. Bez něho by to nebylo ono. Jsem přeci v Irsku.


Z Timoleague do Courtmacsherry to byla už jen hodinka. Chvíli jsem uvažovala, zda se nesvezu autobusem, ale chtěla jsem dát celou cestu pěšky, takže jsem vyrazila. Do Courtmacsherry jsem dorazila kolem sedmé hodiny a zapadla rovnou do restaurace, kde se bezplatně stravuji. A tam jsem si zažila nejkrásnější moment ze dne.


 V Courtmacsherry hotelu vládne přátelská až rodinná atmosféra. Lidé mě tu znají a hodně mi pomáhají. Když mě viděl číšník (můj oblíbenec) s batohem na zádech, tak v minutě byl u mě s pomerančovým džusem a ptal se mě, zda je vše v pořádku. Restaurace i bar byly narvané až se nedalo projít, takže všichni měli dost napilno. Chvíli jsme si povídali a pak mi šel objednat lososa s bramborovou kaší. Neměla jsem chuť jíst v přeplněném restauraci, tak jsem poprosila o take away a vyčkávala jsem až mi jídlo přinesou. Po deseti minutách se ve dveří objevila Elza (šéf kuchař) s jídlem a obrovským čokoládovým browniem. ,,Hi baby, how are you?" A tohle je na tom to krásné. Ačkoliv měla hodně objednávek a práce, tak přišla za mnou a zajímala se, jestli jsem v pořádku. Vzpomněla jsem si, kdy jsem dorazila do Doveru večer a v lednici byl pro mě nachystán salát a sklenka červeného vína. Čím více cestuji, tak cítím, že všechny cesty vedou k lidem a k příběhům,  ne do Říma, a my můžeme přidat další story. Jaké bude? To je jenom na nás. Děkuji za tyto lidi a ačkoliv vím, že některé už neuvidím, tak zůstanou v mém srdci a myšlenkách napořád. Takže pro mě nejkrásnější zakončení treku, co bych si mohla přát. Žádné kytice, žádná masáž od přítele ale výborné jídlo od ženy s velkým srdcem. Co více chtít?

Pokud vás zajímá, jak vypadal můj druhý den, tak velmi dobře. Bolest těla jsem ucítila až třetí den, tak jsem se rozhodla, že nechám tělo odpočinout, takže jsem po práci jen ležela a prohlížela si fotky z cesty. A že jich zase mám do alba...











0 Komentáře