Birkenau: Místo, odkud se lidé nevraceli

Na světě existuje mnoho míst, které zanechají silnou vzpomínku na jejich návštěvu. Někteří odcházejí, jiní brečí. Proč však navštěvovat taková místa, po kterých budeme hluboce přemýšlet a utápět se v myšlenkách? Proč vozit tisíce turistů denně, jen aby se mohli podívat na místa, kde umírali lidé? Má to nějaký smysl?

Odpověď  je velmi prostá a nalezneme ji ve slovech nositele Nobelovy ceny Elieho Wiesla,: "Zapomenout znamená zabít všechny oběti podruhé." Jak ale nezapomenout, když je to přirozený proces a jde to tak snadno?  Právě návštěva takového místa, kde si člověk uvědomí o čem se ve škole učí, o čem slyší a co si jiní zažili, nám vryje do paměti nepříjemný pocit a pokud máme zážitek spojený s emocemi, tím hůře se zapomíná. 


Když jsem vstoupila do obrovského komplexu, který byl obehnán plotem s ostnatými dráty, cítila jsem úzkost. Vybavila jsem si příběhy a zvěrstvo, který popisoval Viktor Emil Frankl ve své knize A přesto říci životu ano (je to TA kniha která změní přístup k životu). Chodila jsem kolem plotu a představovala si ty nahá podvyživená těla ležící na zemi, děti které se staly hračkami Josefa Mengeleho a lidé jenž pracovali do posledních sil. 


 Nechvalně známá Nechvalně známá železniční trať vedoucí hlavní bránou tábora Březinka. Využila se především k dopravě maďarských Židů do tábora.


Část tábora byla během evakuace srovnána se zemí, aby se zničily důkazy. Zbyly jen cihlové části zdí a komíny. 



Typické cihlové domy se stavěly v celém komplexu. Většina však bydlela v dřevěných stavbách.  Celkem jich bylo do  Březinky dodáno 253. Každý z nich měla ubytovat 400 vězňů.



Koncentrační tábor Osvětim-Birkenau je místo největší masové vraždy v historii. V jeho plynových komorách přišlo o život přes milion osob, hlavně židovských mužů, ale i žen a dětí. Další zemřeli na následky nemocí a vyhladovění. Z toho důvodu se Osvětim stala symbolem holokaustu a genocidy.


Oběti mají svou tvář.  V Birkenau najdete černý panel s fotografiemi, které byly zabaveny v koncentračním táboře.

Těžko slovy vyjádřit, co se v člověku motá hlavou a co cítí, když prochází němé pozůstatky koncentračního tábora. Tábor smrti je šokujícím důkazem o rozsahu násilí, kterého se nacisté na nevinných lidech dopustili. I když je Osvětim velmi dobře zdokumentována a na pultech vyšlo mnoho odborných knih, tak ti co vyprávějí své zážitky z Osvětimi a poskytly detailní popisy, umírají. A tím se taková zvěrstva stanou matnější a vzdálenější. Jen neustále připomínání může zajistit, že se takové události nebudou opakovat.

Doporučuji všem, aby navštívili takové místo, ale chápu, že někteří nechtějí nebo nemohou. Není to pro každého. Pokud rádi čtete doporučuji knihu A přesto říci životu ano. Kniha uznávaného psychologa a psychiatra patří mezi nejčtenější knihy na světě a dočtete se v ní, jak někteří přežili díky pozitivnímu myšlení a snaze vidět v některých věcech smysl. Válka v obrazech: Tábor smrti Osvětim je kniha od Iana Baxtera, ve které najde dobové fotografie zachycující život v koncentračním táboře. Pro ty línější je tu komiks Maus od Arta Spielgemana, jenž popisuje příběh svého otce Vladka coby polského Žida, který přežil holokaust. Četl jste nebo můžete doporučit jinou knihu?

Vím, že tento článek je odlišný, ale někdy vás cesty nezavedou jen na veselá místa. Patří to k historii a nemělo by nám to být lhostejné. Navštívil jste někdo nějaký koncentrační tábor nebo viděli zajímavý dokument? Budu ráda za každou vaši zkušenost. 

0 Komentáře